Jan Hnízdil: Abych mohl pacienta léčit, musím znát jeho život Dostat se do jeho ordinace znamená počkat si pár měsíců. Tak má plno. Nebojí se prohlásit, že naše vláda je přehlídkou psychiatrických diagnóz. Lékař, který opustil klasickou medicínu a své pacienty léčí jinak. Komplexním přístupem. Říká o sobě, že není zázračný lékař. DVA PŘÍBĚHY Z ORDINACE „Maminka přivedla šestiletou dceru Janu s úporným svědivým ekzémem. Dva roky se bezvýsledně léčila. Poprosil jsem matku, aby nás nechala o samotě. Jana mi záhadu hned vysvětlila. Rodiče se doma často hádají, matka na ni bývá zlá. Janu to moc trápí, chování rodičů nerozumí. Dříve každý dermatolog věděl, že kůže je dějištěm emocí. Jana svědivým ekzémem ztělesňuje rodinnou situaci. Aby se uzdravila, musí se uzdravit vztah mezi rodiči. Matka s mým vysvětlením souhlasila a přijala nabídku psychoterapie. Jana má šanci se uzdravit. Všude, kde dlouhodobě stůně dítě, je potřeba se zajímat o problémy v rodině. A ještě případ mladého podnikatele Karla, jehož už několik let provázejí pocity únavy, napětí a úzkosti. Psychiatr diagnostikoval úzkostnou poruchu a předepsal léky. Karel je brát nechce. Má zájem poznat příčinu, ne jen potlačovat příznaky. Své nemoci ale nerozumí. Přišel se poradit, kde dělá chybu. „Zeptal jsem se ho, jaké měl dětství. Dozvěděl jsem se, že Karel byl nechtěné dítě, otec ho nenáviděl a dával mu to najevo. Nepoznal lásku, nenaučil se ji ani přijímat, ani dávat. Nedaří se mu navázat delší vztah. Teď to bude napravovat. Tyhle dva příběhy jsou oba o lásce. O tom, jak je důležitá a jak moc nám v této době chybí.“ „Nepověsil jsem klasickou medicínu na hřebík,“ opravuje mě Jan Hnízdil hned v úvodu. „Byl jsem z ní pro své názory vykázán.“ Třiapadesátiletý lékař se už dlouho věnuje komplexní, psychosomatické medicíně. Studia na lékařské fakultě ukončil před sedmadvaceti lety. Potom byl vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Chodily za ním zástupy pacientů, kteří si stěžovali na různé tělesné potíže. Bolesti hlavy, bolesti zad… „Jak mě naučili na lékařské fakultě, rozesílal jsem je na vyšetření, ordinoval jim různé léky. Jenže oni se stále vraceli. Léčil jsem je a oni se neuzdravovali. Nevěděl jsem proč.“ MY NELÉČÍME, MY UZDRAVUJEME Pro lékaře po dvou atestacích to bylo smutné zjištění. Přemýšlel, kde dělá chybu. A pak narazil na ordinaci s nápisem Psychosomatická poradna, doktor Šavlík. „Během studia jsem o psychosomatice nic neslyšel,“ přiznává. „Starší pán, který z ordinace vyšel, mi sdělil, že zatímco v ostatních ordinacích kolegové léčí choroby, on radí lidem, co mají udělat pro to, aby se uzdravili.“ To se Janu Hnízdilovi zalíbilo a začal se o psychosomatiku, tedy o směr, podle kterého spolu tělo a psychika souvisejí, zajímat. Jan Hnízdil FOTO: Petr Hloušek, Právo Pochopil, že nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, kde dělá chybu. „Abych porozuměl stonání svého pacienta, musím znát jeho život,“ říká lékař, který je zvyklý si se svými pacienty povídat a nahlížet jejich nemoci jako volání po změně. Připouští, že v klasické, biologické medicíně se psychikou pacienta zabývá jen psycholog. „To ale nestačí,“ kontruje. „V komplexním, psychosomatickém přístupu by měl být vzdělán každý lékař. Je totiž základem celé medicíny.“ MEGALOMANI, PSYCHOPATI, HYSTERKY Není to tak dávno, co se začal vyslovovat i k politice. Jeho poznatky jsou dost nekompromisní. Tvrdí, že současný politický systém nahrává psychopatům. „Naše politická scéna je živá encyklopedie psychiatrie. Najdete tam všechno: megalomany, sociopaty, narcisy, hysterky, mýtomany, kleptomany, spoustu smíšených poruch. Je to zajímavé studium pro odborníka, ale hrozivé pro občana,“ soudí. Poukazuje na to, že současný systém je založen na dravosti, bezohlednosti a neustálém ekonomickém růstu. „No a tento systém přitahuje stejný typ lidí. Tedy dravé a bezohledné psychopaty, kteří nemají svědomí. Neznají stud. Zodpovědnost. Spolupráci,“ vypočítává. „Tito lidé obsadili vedoucí pozice, obklopili se dalšími psychopaty nebo lidmi slabými a manipulovatelnými. Říká se tomu sice pořád demokracie, ve skutečnosti je to ale patokracie, vláda psychopatů.“ Napadá mě, proč se vůbec Jan Hnízdil začal zajímat o politiku a letos v dubnu dokonce přišel s výzvou k občanskému vzdoru? „Protože jsem pochopil, co je nejdůležitější pro zdraví a proč lidé stůňou. Oficiální definice zdraví zní, že je to stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Jenže kdo to dnes má?“ ptá se. „Zdraví je podle mne schopnost zvládat problémy každodenního života. Pokud člověk má vůli je zvládat, je zdravý. Pokud však život už zvládat nemůže, nemá moc, začne být nemocný.“ RAKOVINA JE ODRAZ DOBY Podle něj nemoc vypovídá také o tom, zda člověk žije ve zdravé společnosti. „Nejzdravější a nejspokojenější jsou lidé ve skandinávských zemích,“ cituje z dalšího výzkumu. „Pro ně je nejdůležitější vymahatelnost práva, důvěra ve státní správu a dobré mezilidské vztahy. Ne ekonomika a růst HDP, ale úplně jiné, nemateriální kvality. Přesně to, co tady chybí.“ Jan Hnízdil tvrdí, že spousta jeho pacientů stůně z nemocné společnosti. „Nemohou v ní žít zdraví lidé,“ přitakává. „Proto jsem se začal zajímat o chování našich politiků. Dlouho jsem mu nerozuměl. Nenacházel jsem v něm slušnost, zodpovědnost ani zdravý rozum. Vysvětlení mi poskytla medicína. Ti lidé trpí osobnostní poruchou. Mají zmrzačený charakter. Vytvářejí nesnesitelné podmínky k životu. Proto stůněme. Co s tím? Jediný způsob komunikace s psychopatem je nulová komunikace. Měli bychom je rázně odmítnout. To je ostatně smyslem výzvy NEO2011.“ Tato petice, kterou zatím podepsalo přes devět tisíc občanů, vyzývá k vytvoření nového systému otevřené občanské společnosti. Pro radikálnost názorů je lékař označován za kontroverzního. Hovoří tiše a pečlivě váží každé slovo. Jeho kritika je však jednoznačná. „V polistopadových vládách se vystřídalo na šestnáct ministrů zdravotnictví. Nebyli to hloupí lidé. Všichni chtěli reformovat zdravotnický systém. Nikdo neuspěl. Ono to totiž nejde. Propojení úřadů, pojišťoven, farmaceutických firem, medicínských špiček a politiků je tak obludné a prorostlé korupcí, že se vůbec reformovat nedá,“ pokyvuje smutně. „Jak s tím souvisí rakovina? Logicky. Je nastaveným zrcadlem našemu způsobu života. Říká nám, že žijeme ve stresu, dýcháme smog, jíme chemicky konzervovanou stravu, zničili jsme si životní prostředí. Přitom naivně spoléháme, že nás medicína spasí. Pokud nezměníme svoje chování, hodnoty a vztah k přírodě, není nám pomoci.“ Se svou druhou ženou Lucií se poznal v době revoluce v roce 1989. Vzali se před třemi lety a mají spolu dvanáctiletou dceru Johanku. FOTO: archív Jana Hnízdila NEPTEJTE SE NA MANŽELKU, MĚ TRÁPÍ ZÁDA! Nechtěl být součástí medicínsko-farmaceutického systému a v ordinaci si začal s pacienty povídat. O jejich životě. Mnohokrát narazil. „Proč se mě ptáte na manželku, slyšel jsem třeba. Přišel jsem za vámi, protože mě bolí záda. Ty mi vylečte!“ zlobil se pacient. Podle doktora Hnízdila však bolesti zad vypovídají o tom, že si toho člověk naloží víc, než unese, tedy i starostí. Bolesti hlavy zase značí, že má nějakého problému plnou hlavu, a bolesti u srdce, že mu něco leží na srdci. „Co nemůže odhalit špičková medicína, je ukryto v lidových rčeních,“ myslí si. Současný stav zdravotnictví označuje za hrozivý. „Velká část léků a vyšetření je naprosto zbytečná. Často příčinu nemoci neodhalí.“ Jako podklad pro svá tvrzení uvádí britskou studii z roku 2001, která se zabývala tím, proč se mnoho pacientů, kteří jsou léčeni, neuzdravuje. V té studii se poprvé objevil termín nevysvětlitelné choroby. „Za takovou je označen stav, kdy se do ordinace dostaví pacient s tělesným problémem, jako jsou bolesti hlavy, bolesti zad, zažívací potíže. S tímto problémem je dlouhodobě vyšetřován za pomoci nejnovější techniky. U čtyřiceti procent pacientů se vůbec nepovedlo zjistit, co jim je. Byli objektivně zdraví, ale neustále si stěžovali. To je pro biologickou medicínu obrovský problém. Vychází z toho, že každá nemoc má nějakou objektivní příčinu, nález. A že ji dokážeme pomocí odběrů, rentgenů a magnetické rezonance odhalit. A následně intervencí zvenčí, tedy operací, léky, fyzikálním působením, uzdravit. Ukázalo se, že to obrovský omyl,“ vysvětluje doktor Hnízdil. Tam, kde je biologická medicína v koncích, má ta komplexní podle něj jasno. „Ze studie vyplynulo, že potíže jsou somatizací neboli ztělesňováním složité životní situace. Pokud má člověk dlouhodobě nějaké problémy a neví si s nimi rady, tělo je začne řešit za něj. Po svém. Nemocí.“ NENÍ TO VĚDA, JE TO NÁBOŽENSTVÍ, ŘÍKAJÍ O NĚM Se svými názory byl dlouho odmítán. Odborné časopisy je nepublikovaly. Mnohé špičky naší medicíny se na něj dívají skrz prsty. „Až pan doktor Hnízdil takhle vyřeší první mozkový nádor nebo arte riovenózní malformaci, tak si ho všimnu,“ řekl na jeho adresu v nedávném rozhovoru pro časopis Instinkt přední český neurochirurg Vladimír Beneš. „To není věda, tak jako není věda Freud a jeho psychoanalýza. Je to dogmatický systém podobný náboženství, kdy každý nový děj či poznatek pouze potvrzuje celý systém, de facto ideologii.“ „Je to nedorozumění,“ říká smířlivěji doktor Hnízdil. FOTO: archív Jana Hnízdila „Jestliže má někdo cévní malformaci nebo výduť nebo prodělá akutní infarkt nebo si zlomí nohu, je potřeba mu okamžitě poskytnout všechny vymoženosti moderní, biologické medicíny. Zlomeninu odoperovat a naordinovat léky.“ Profesora Beneše si váží a respektuje jeho obrovské zkušenosti. Jeho pohled však považuje za typický pro biologickou medicínu. „Pan profesor si zřejmě pod pojmem celostní vybavil šarlatánský. Jenže po poskytnutí péče po akutních stavech by měl nastoupit komplexní přístup. To už pochopitelně pan profesor Beneš neřeší a nelze to po něm ani žádat. Komplexní přístup však není v rozporu s biologickým. Naopak. Je jeho doplněním.“ Právě o tom napsal Jan Hnízdil knihu Mým marodům, která vyšla loni o Vánocích. Prodalo se jí deset tisíc kusů. NEJSEM ZÁZRAČNÝ DOKTOR! „Chcete se léčit, nebo uzdravit?“ ptá se pacientů ve své ordinaci v Centru komplexní péče. „Všichni odpovídají, že ano. Pak následuje povídání o životě. Chci vědět, kdy začali stonat, jak se léčili, jaký byl průběh nemoci, podrobně je vyšetřím. Současně se ale zajímám, jak šel život. O životní krize, rozvody, rozchody, práci a rodinu. Když porovnám chod nemoci a života, zjistím, že do sebe dokonale zapadají.“ Jenže část lidí má pocit, že narazila na zázračného doktora, který je uzdraví bez léků. „To je omyl,“ upozorňuje. „Nejsem zázračný doktor, zázrak uzdravení může udělat každý sám. Tělo má samoúzdravné mechanismy. Jen je nutné přijít na to, co má člověk ve svém životě změnit. A pak to udělat.“ Sám homeopatika nepoužívá, nicméně je nezatracuje. „Lidé od lékaře očekávají porozumění, pochopení, srozumitelné vysvětlení. Uklidnění. To nás ale na lékařských fakultách nenaučili. Nevysvětlili nám, jak je důležité s pacienty jejich situaci rozebrat. Spousta lidí už není spokojená s biologicko-průmyslovým pojetím medicíny a intuitivně se obracejí na léčitele. Pokud je zkušený, umí poskytnout i cenné rady. A jako završení terapie dá pacientovi homeopatickou kuličku,“ nabízí zajímavý pohled na homeopatii, jež u nás není uzákoněna jako oficiální lékařská metoda. Při křtu jeho knížky Mým marodům byl i herec Jaroslav Dušek. FOTO: Jan Chodura To, že klasickou biologickou medicínu nezatracuje, dokazuje i fakt, že obhajuje například očkování proti základním nemocem. „Své děti jsem samozřejmě očkovat nechal. Ale proti sezónním chřipkám, jako je prasečí, ptačí a podobně, bych to neudělal. Tlak farmaceutického průmyslu je tam obrovský. V každém případě je potřeba zvážit míru rizika a osobní odpovědnosti.“ EUTANAZII NE, ZDRAVÝ ROZUM ANO Stejně zajímavý je i lékařův názor na problém eutanazie neboli usmrcení na žádost pacienta. „Eutanazie je typický produkt biologické medicíny, ze které se vytratil vztah mezi lékařem a pacientem. Nemoc a smrt se považují za biotechnologický problém a ten se také řeší prostřednictvím biotechniky. Podle komplexní medicíny je ale smrt završením životního příběhu pacienta. Pokud panuje mezi lékařem a pacientem vztah vzájemné důvěry, lékař zná pacientovu životní situaci, stav psychiky a jeho rodinné vztahy, může mu být průvodcem v poslední fázi života. Jeho úkolem je zajistit, aby to byl odchod důstojný a za případné pomoci tišících léků co nejméně bolestivý.“ K tomu nepotřebuje institut eutanazie, ale především vcítění se a porozumění. Jako příklad Jan Hnízdil uvádí, jak kdysi do nemocnice, kde pracoval, přivezli osmdesátiletého pána po těžkém infarktu. Byl v konečné fázi. „Seběhl se tým lékařů a začali ho resuscitovat. Infúze, kardiostimulace… Přišla stará doktorka a řekla: Nechte ho umřít. Promluvil zdravý rozum.“ Zdroj: Lucie Jandová, Právo, http//www.novinky.cz
Zákon rezonancie, podobné priťahuje podobné Ako funguje Vesmírny zákon rezonancie? Ako zrkadlo, ale nie hocijaké: Predstavte si pred sebou čiaru. Tá čiara bude predstavovať nulu, nadhľad, vyrovnaný stav, pokoj. Na čiaru teraz zakreslíme náš vzťah k rôznym oblastiam života ako graf. Je tam bod pre vzťahy so známymi, bod pre vzťah s partnerom/partnerkou, vzťah s deťmi, vzťah k peniazom, vzťah k zdraviu, vzťah k duchovnu, k vzdelaniu, k svokre… Čím máme so vzťahom k danej oblasti väčší problém, tým je bod nižšie pod nulou. Čím máme lepší vzťah k danej oblasti, tým je bod vyššie nad nulou. V dôsledku zákona rezonancie si do života pritiahneme presne tie veci, ktoré máme extrémne vysoko a extrémne nízko. Tak hľadáme prirodzenú rovnováhu, a tak sa učíme, ako naše vzťahy harmonizovať, liečiť. Ak naozaj neznášate, keď niekto fajčí, svojím hnevom si pritiahnete fajčiarov, aby ste si svoj narušený vzťah vyriešili. Ak ani to nezaberie, osud vám pošle partnerku alebo partnera, do ktorej sa zamilujete a ona/on bude fajčiť. Dostanete sa akoby do slepej uličky, kde sa budete musieť rozhodnúť, či sa svojho extrému vzdáte a prijmete situáciu takú, aká je – na bode nula, alebo ju odmietnete a bude vás to stáť narušený vzťah. Cieľom osobného rozvoja teda nie je dostať všetky body vysoko nad nulovú čiaru. Úlohou osobného rozvoja je dostať čo najviac bodov čo najbližšie k bodu nula. Len vtedy budete vyrovnaní a naozaj šťastní – šťastní v nadhľade, šťastní v bode nula – pretože táto oblasť už nebude mať vplyv na vaše šťastie. Vzťahy sú pre nás zrkadlom, ktoré nám odzrkadľuje naše extrémy, naše narušené vzťahy a upozorňuje na ne takým spôsobom, aby sme si ich mohli vyriešiť. Čítať ďalej...
Všetko je súčasťou všetkého, sme prepojení Hoc žijeme v duálnom hmotnom svete, naše vedomie sa nachádza v priestore nedvojnosti, pokiaľ sme vnútorne spojení, celiství. Opačným stavom je oddelenosť nášho individuálneho vedomia, pýcha. Sme súčasťou kvantového poľa, kde každý bod tohto poľa si uvedomuje seba samého ako celok, ktorým sme. Na týchto stánkach píšem o tom, ako etikoterapia, kráľovná sebauzdravenia, nazerá na človeka a na svet. Som veľmi rád, že čoraz viac ľudí objavuje, akým užitočným nástrojom sebapoznávania je. Napĺňa ma hlboká vďaka, že MUDr. Ctibor Bezděk, lekár, ktorý pôsobil aj na Slovensku, nám v etikoterapii zanechal posolstvo, ktoré sa dotýka duše. Som vďačný za tento priestor, za to, že články si našli svojich čitateľov, robí mi radosť, keď dostávam na ne veľmi pozitívnu spätnú väzbu. Etikoterapia patrí medzi kráľovské disciplíny sebapoznávania, dotýka sa nebies, nepoznaného tajomného v nás, ale zároveň je pevne ukotvená v zemi, racionálna a logická. Tak ako Tao, spája Nebo a Zem. Etikoterapeut alebo autoetikoterappeut prepája to, čo má na povrchu vo vedomí s tým, čo má hlboko v sebe. Prepája Nebesá i Zem. Nie je to ľahká disciplína, vyžaduje vôľu a vytrvalosť. Vyžaduje hlboké odhodlanie spoznať pravdu o sebe, nech je akákoľvek, vyžaduje istú dávku odvahy dať dole masky, ktorými sme sa roky chránili. Odhaliť srdce. Vyžaduje stopercentnú ochotu zmeniť seba samého. Povedať životu, napriek všetkému, áno! Čítať ďalej...
Správna motivácia je cestou k úspechu Správna motivácia sa skrýva v prijatí samého seba. „Keď sa prestanete trestať a nenávidieť vlastné telo, získate vyrovnanosť, novú energiu a všetko vám pôjde ľahšie. Aj zhadzovanie kíl,“ hovorí etikoterapeut Vladimír Červenák. Aká emócia je pre človeka najsilnejšou motiváciou? Etikoterapia, rovnako ako psychológia, pracuje s faktom, že niektoré procesy prebiehajú v ľudskom vedomí a iné v nevedomí. A práve „programy“, ktoré sú zakódované v nevedomí, nás často poháňajú omnoho viac ako tie vedomé. Jedným z najsilnejších motorov pre naše konanie je strach. Napríklad strach z nedostatku poháňa človeka, aby sa zabezpečil. Či už kumulovaním majetku alebo neustálym jedením či plnením chladničky. Rovnako silným „motivátorom“ je strach z odmietnutia a opustenia. Ďalej môže naše konanie silno ovplyvniť tlak alebo naopak vidina dosiahnutia nejakej slasti. V tomto prípad zas ide o žiadostivosť. Strach i žiadostivosť sú veľmi silnými, zároveň však aj negatívnymi motiváciami, ktoré si v sebe nesieme. „Pri terapii často hovorievam, že strach nepatrí za volant auta, ale len na palubnú dosku. Je totiž skvelým radcom, upozorňuje nás, keď nemáme vnútorné spojenie sami so sebou, a keď sme nedôverčiví k životu. Ak však strach presunieme z palubnej dosky a posadíme ho za volant, necháme ho rozhodovať za nás a začne riadiť celý váš život.“ V čom môžeme objaviť tú správnu silnú motiváciu? Čítať ďalej...
Vedomé počúvanie Na úvod celkom jednoduchá otázka: „Dokážeš počúvať?“ môže vyvolať vo vás úsmev a okamžitú odpoveď, áno, samozrejme, uši mám v poriadku, počujem dobre. Počuť dobre môže naozaj každý, kto má uši a sluch v poriadku, počúvať a počuť s porozumením dokáže len ten, kto dokáže byť ticho. Umenie stíšiť sa, umenie počuť aj ticho, patrí k vyšším etikoterapeutickým zručnostiam, ktoré umožňujú aplikovať poznatky z etikoterapeutickej teórie do praktického života. Je teda zručnosťou etikoterapeutickej praxe, schopnosti žiť život vedome. Vedomý život Človek, ktorý žije vedomý život, alebo inak, prebudený človek, si plne uvedomuje príčiny a následky svojho myslenia i konania. Uvedomuje si, že vonkajší život a vzťahy mu zrkadlia vnútorný život subosobností v ňom. Ako scenárista, režisér i hlavná postava svojho vlastného životného príbehu sa rozhoduje, aký postoj zaujme, ak na seba narazia dve alebo viac jeho subosobností, ktoré majú rozličné zámery, ciele, túžby či potreby. Rozpoznať, aký postoj zaujať, je práve vysoká etikoterapeutická zručnosť. Je majstrovstvom života. Naučiť sa myslieť kauzálne, teda v reťazci príčin a dôsledkov je vysokým majstrovstvom. Naučiť sa to dá vedomým učením a tréningom alebo nevyhnutne prežitím v živote. Ktorú z tých možností ste si vybrali vy? Čítať ďalej
Ktorú hemisféru máš dominantnú? Ak vidíš postavu točiť sa proti smeru hodinových ručičiek, tvojou dominantnou hemisférou je ľavá, ktorej sa pripisujú tieto atribúty : logika racionalita analitický prístup k veciam pozeráš sa na veci po častiach si dobrý v matematike a iných vedách si praktický vieš, uvedomuješ si veci chápeš realitu, žiješ v reálnom svete Ak sa točí v smere hodinových ručičiek, dominantná je pravá hemisféra, ktorej atribútmi sú: viac cítiš pozeráš sa na veci ako na celky chápeš podstatu systémov vyjadruješ sa v symboloch si zameraný na filozofiu a náboženstvo cítiš,že robíš správne veci tvoje konanie je často nepredvídateľné abstraktné myslenie, rád fantazíruješ si zameraný na prítomnosť a budúcnosť Vyskúšaj si prepínať otáčanie zo strany na stranu,naučiš sa aktívne používať obe hemisféry.
Zdravé vzťahy znamenajú zdravý, zmysluplne žitý život Etikoterapia hľadá príčiny ochorenia v narušených vzťahoch človeka. Takto to rozpoznal už začiatkom minulého stroročia MUDr. Ctibor Bezděk, zakladateľ etikoterapie. Narušené vzťahy prinášajú vnútornú nespokojnosť, smútok, žiaľ, a to je dôsledok nízkej frekvenčnej hladiny v dôsledku blokovanej energie v toroidálnom poli človeka. Tieto jeho závery sú dnes už vedecky potvrdené. Nedávno bola prezentovaná štúdia Harvardskej univerzity, ktorej vedúcim je psychiater Robert Waldinger. Štúdia sa realizuje už 75 rokov na vzorke 724 mužov, s cieľom zistiť: Čo nás robí šťastnými a zdravými počas našej cesty životom? Jej výsledkom je jednoznačný záver: Šťastných a zdravých nás nečiní bohatstvo, ani pracovná kariéra, ani sláva. Jednoznačným záverom tejto štúdie je, že šťastnejšími a zdravšími nás udržujú kvalitné vzťahy. Narušené vzťahy môže mať človek najmä sám so sebou, teda ako sám seba prežíva. Nespokojnosť, sebakritickosť, hnev sám na seba, sebapohŕdanie, sebanenávisť, sebaodmietanie - všetky tieto vzorce sú symptómami odpojenia sa na základnej úrovni. V etikoterapii tomu hovoríme, že človek je odpojený od vlastného zdroja. Inak povedané - je v stave pýchy. Pýchu chápem širšie, než za čo ju bežne považujeme. Teda pýchou nie je len stav, keď sa človek odpája tým, že sa vyvyšuje nad niekoho iného, ale aj stav, keď sám seba ponižuje, umenšuje, znižuje svoju hodnotu. Teda akákoľvek strata spojenia, prepojenia, súcitu, schopnosti byť v spojení, vcítiť sa a byť citlivý na všetko v sebe aj mimo seba, je stavom pýchy. Čítať ďalej...
